Jdi na obsah Jdi na menu
 


ObrazekMé vzpomínky na dětství z počátku padesátých let se ubírají dvěma směry. Praha, mé bydliště a Vysoké Mýto (Mejto), mé rodné město. Zatímco vzpomínky z Mejta jsou barevné a vždy zality sluncem, Praha je skoro vždy černobílá. Byla jsem často nemocná, bylo mi asi 5 let, když jsem se vrátila z nemocnice po spále a ležela jsem v pražské kuchyni na klasickém kanapi, s pohledem na stěnu s kalendářem, na kterém byla ruská vojanda, v beranici s rudou hvězdou, v záplavě šeříků. Popíjela jsem z konzervy kondenzované mléko, abych se po té nemoci dala do kupy a máma u kamen vařila. Kde máma to mléko vykouzlila to nevím, protože se jednalo o rok 1950 (1951) a určitě nebylo běžně na krámě.Trpěla jsem na ošklivé angíny a pamatuji i na černý kašel, který mě babička v Mejtě léčila za pomocí míchaných žloutků s cukrem, kapkami francovky na kostce cukru a asi i patřičnými léky, na které si pro jejich nezajímavou chuť už nepamatuji.

ObrazekV Mejtě u babičky a dědečka, kam jsem jezdila hlavně na prázdniny, jsem byla obklopená jejich láskou, jejich starostí bylo mé blaho a pro toto zajištění by udělali vše. Život zde plynul hlavně na ulici, ve které dědeček s babičkou bydleli v nájemním domě, v jedné místnosti, protože tehdejší ministr Čepička měl ten názor, že penzisti by se měli vystěhovat z města (tedy i městečka) do vesnic, nejlépe do pohraničí, aby uvolnili byty mladým. Z toho důvodu byli babička s dědečkem postupně vytlačování ze všech místností až skončili v té poslední, s oknem na dvorek a kanálem pod ním, protože z Mejta nechtěli odejít. Oba byli rodem z tohoto kraje.  Hezký film na téma uvolňování bytů pro mladé je „Trampoty Oficiála Tříšky“, ale jen proto, že v něm herci tak úžasně hrají, hlavně pan Saša Rašilov. V pokoji se vařilo, pracovalo, koupalo se v plechové vaně a samozřejmě i spalo. Večer bylo hlavní starostí jak být co nejdříve v posteli, protože poslední „obsluhoval“ (podával vodu na pití, apod.). Místo televize mě babička učila zpívat tklivé písně, jako darovalo mě děvčátko prstýnek zlacený, už mě koně vyvádějí atd. Můj hudebně vzdělaný a hudbu profesionálně provozující dědeček asi dosti trpěl, ale já jsem zpívala ráda a hodně. Když jsem na úvozové cestě do Knířova naplno  rozbalila ej svítilo slunéčko na našu zahrádku, dědeček zrychloval krok, ale ve své dobrotě to přežil bez větší úhony a ještě se dožil 80 let. Do Knířova jsme chodili pěšky, abychom ušetřili za autobus. V Knířově jsme se setkali s babičkou, která tu privilej jízdy autobusem měla ze zdravotních důvodů (bolelo jí v kříži). Tam se nakoupil od nějakých příbuzných tvaroh, vejce, máslo a já nevím co ještě a mašírovalo se zpátky. Také jsme často chodily s babičkou zalévat hroby na hřbitov a po cestě těsně před hřbitovem jsem pro obveselení babičiných známých metala hvězdy a dělala stojky. I po smrti se upovídané babky sešly na hřbitově blízko sebe.  

 ObrazekNa ulici jsem si my děti  celé dny hrály na kde co, a večer zde posedávali dospělí a semleli živé mrtvé.

Obrazek

 Tenkrát....                                                                 Dnes......

 

ObrazekV ulici byl také dům obývaný cikány (tenkrát to byli cikáni), jejich rodinné vztahy jsem však nezkoumala, v domě bylo plno dětí všeho věku. Já jsem se kamarádila s Bertou, které mohlo být asi také jako mě v té době, přibližně 8 let. Babička jí někdy, zrovna tak jako mě, vykoupala na dvorku v neckách a dala jí něco postaršího z mé výbavy, tj. trenýrky a tričko a samozřejmostí bylo, že se Berta s námi často najedla. Bertu si pamatuji jako hodné, docela tiché děvče, které když se celá jejich tlupa stěhovala do jiného kraje, bylo hodně smutné. Berta mi na rozloučenou dala svůj pouťový prstýnek, už jsem jí nikdy neviděla, ale ráda na ní vzpomínám. Dům po cikánech koupili manželé, kteří vyvezli tuny odpadu a dům zrekonstruovali.

Rok 1954

Berta je stojící vzadu

V ulici byl také jeden neobývaný dům s vytlučenými okny, kterým jsme my děti procházely na zahradu, se sezónním ovocem, bylo vynikající, kdepak teď , samá nová odrůda, škůdců na nich jako máku. Trochu jsem se toho domu bála, uvnitř byla strašidelná zákoutí, zatuchlý vzduch a spoustu pavučin.

 

Roh ulice patřil pekárně, pekaři panu Smékalovi (no, panu Smékalovi už tedy pekárna asi nepatřila), který měl několik již dospělých dětí, ale také mě věkem blízkou dcerku Jiřinku. S Jiřinkou jsme si k nim chodily hrát s panenkami na střechu u perníkárny, všude to fantasticky vonělo, bylo to voňavé přátelství. Velmi mlhavě si vzpomínám, že jsme u nich v garáži hrály my děti z ulice divadlo. Co to bylo za kus, si již nepamatuji, ale určitě to mělo úspěch.

Obrazek

Jiřinka po roce 1989 pekárnu zrestituovala, ale při vší úctě k jejich bílému pečivu, chleba jako její tatínek upéci neumí. Asi nemá tu správnou pec. Téměř při každé návštěvě Mejta nakoupím u ní v krámě spoustu pečiva i rodinám svých dětí.

Obrazek

Jiřinka se pro svůj původ nedostala na střední zdravotnickou školu a pracovala v nemocnici jako nižší personál. Byla z toho hodně nešťastná, jak mi řekla, když jsem jí potkala v Mejtě, já už jako studentka střední průmyslové školy. Pomoci jsem jí nemohla, psal se rok 1961, otec byl jako expert na Kubě, ani nevím zda by pro to, aby se dostala na školu něco chtěl nebo mohl udělat. V té době se již rodiče spolu nežili a později se rozvedli. Nnedávno jsem zjistila, že napsala knížku "Smékalovo pekařství aneb tátův úžasný recept na život". Je to napínavé, poetické, smutné, veselé, nostalgocké, čtení, hlavně o nesmírné touze a bojovnosti o znovuzrození Smékalova pekařství, s čím a kým musela bojovat aby se mohlo pekařství vrátit do správných rukou. Za to ji velmi obdivuji. Jsem ráda, že jsme se spojily mailovou cestou, snad se nám podaří, setkat se osobně.

Jiřinka mi napsala, že se jí po roce uklízení v nemocnici podařilo za pomoci doporučení kolegů (tehdy brigáda socialistické práce) nastoupit do zdravotní školy v Litomyšli, kterou zdárně ukončila a jako zdravotní sestra pracovala až do doby než začala vést pekárnu.

Obrazek

V ulici byla i tiskárna p. Bočka a  fotografický závod p. Lukeše, takže všechny naše fotky z Mejta pocházejí od Lukešů. Nahoře umístěná fotka Berty a spol. je také od něj, ale myslím si, že jí vytvořil zdarma. Ve kterém roce se majitelé změnili, to už si nepamatuji Hned naproti nám bylo hospodářství, které patřilo Škábům (Solilovým ?). Škábovi byly ti staří, Solilovi mladí ?. Dnes je tam obyčejný dům. Uprostřed ulice byla klasická pumpa, ke které jsme chodili pro vodu a podle toho jsme také prali. Necky, valcha, kotel na vyvářku kam se voda z pumpy nanosila, prádlo šrum šrum na valše, ždímalo se ručně a pak tradá s košíkem prádla, na máchání z kopce Mergláku k Loučné, k zahradnictví u Zamastilů. Tělocvik to byl výborný.

 

ObrazekHned pod naší ulicí byl a dosud je park s altánem, zvící jménem Jungmanovy sady. V altánu někdy v neděli dopoledne hrál místní orchestr za vedení kapelníka pana Bartheldyho k promenádě, nebo i k jiným slavnostním příležitostem, ale to pak hlavně na náměstí. Můj dědeček zde hrál na fagot a na buben. Na buben hrál také na pohřbech, kam jsem s ním ráda chodila, protože jsem na zpáteční cestě pomáhala ten buben nést.

ObrazekNáměstí ve Vysokém Mýtě je čtvercové, největší čtvercové v Čechách, kdysi malebné a krásné, nyní sladce přeplácané jako bonboniera.

 

Ještě matně pamatuji toto náměstí jako prašné s trhovci.

Mělo to své kouzlo, ale když se náměstí vydláždilo, bylo to přeci jen kulturnější. Chodníky byly přerušovány odvody vody z okapů domů, které se vsakovaly pod chodníkem do prašného prostoru. Kočárek, ve kterém jsem vozila svého bratrance, po nich hezky drncal, takže bratránek zpravidla brzy usnul. 

ObrazekUprostřed náměstí je morový sloup, za nás se říkalo tomuto místu pod štátulí a v létě jak počasí dalo jsme sem někdy s babičkou a dědečkem chodili posedět na lavičku s ostatními babkami na drby.

Náměstí bylo obklopeno nádhernými domy, jejichž ne malou část nahradily moderní obludy.

Obrazek

Hezká příhoda se podařila mému strýci, který zakoupil pididomek na rohu, těsně pod náměstím a žádal vrchnost o povolení k výměně oken za větší. Nebylo mu to povoleno, že se jedná o historický objekt. ObrazekPo docela krátkém čase se strýc s rodinou musel vystěhovat do paneláku, protože celý tento roh proti poště byl zbourán. Historický, nehistorický, pryč s tím.

 ObrazekChodili jsme se koupat na místní plovárnu a prestižním místem, které chtěl kdekdo urvat pro sebe, byl  tzv. andělíček, kde se dalo lehat na betonovém soklu. Nic pohodlného to nebylo, ale byl to prostor pro VIP. Tyršova veřejná plovárna byla maloměstsky útulná, hrál se zde volejbal a dokonce se zde půjčovaly knížky. Byly zde společné šatny i kabinky, kde to  vonělo vodou smíchanou se sluncem. Místní prodejna nabízela zelenou a červenou limonádu, bezvadně bublinkovou, různé sušenky a tyčinky, všechno báječně chutnalo, jak jinak.

Babička někdy za námi donesla vdolky s ovocnou omáčkou a to bylo teprve pošušňáníčko, (vždyť u vody tak vyhládne), sedla si oblečená do stínu na lavičku a ani jí nenapadlo, aby se ve svém věku svlékla do plavek a šla se koupat, vždyť jí bylo kolem 55 let. Když jsem dosáhla jejího věku já, nejen že koupání pro mě bylo samozřejmé, ale žila jsem aktivně, chodila do zaměstnání a nijak jsem si jako stará nepřipadala. 

Obrazek

Pobyt v Mejtě byl pro mě zásluhou mých blízkých tak úžasný, že když by mi v Praze o půlnoci někdo řekl, že mám jít na vlak, neváhala bych a prchala třeba v pyžamu. Bohužel jsem musela také chodit do školy a to v místě bydliště.

Do první třídy jsem nastoupila v roce 1952, do bývalé ruské školy, v ulici U Sovětské školy, kde jsme také bydleli.

ObrazekŠkola byla velmi moderní a poskytovala možnosti i kolejního ubytování, vč. stravovacího komplexu. Moje sestra Věra sem chodila již 5 let. Nepamatuji se, že by se paní učitelka Michlová na nás moc usmívala, na fotografii se nesměju ani já a to už z pavilonové školy na Paloučku.

Z první třídy mě utkvěla vzpomínka na kopírování drobných mincí za pomocí obrácené dřevěné tužky přejíždějící papír pod kterým ty mince byly, moc se mi to líbilo. Do třídy jsem chodila s budoucím slavným dirigentem Jiřím Bělohlávkem a otcem privatizace Dušanem Třískou (oba jsou na snímku). O jiných slavných nevím. Jinak moc vzpomínek nemám. V polovině roku jsme všichni školu museli vyklidit, protože jí převzali do své správy sověti. Pokračovali jsme v dřevěných pavilonech Na Paloučku, ale já jsem pak přešlaObrazek do školy Na Pankráci u kostelíčka, kterou jsem dochodila až do konce. Ve třídě nás bylo kolem 35 žáků, tříd bylo od A do F, protože se po válce narodila spousta dětí. Naše paní učitelka paní Marie Nováková byla moc hezká, usměvavá a příjemná a myslím si, že spravedlivá. Nepamatuji se, že by nás nějak politicky ovlivňovala, zkrátka nás vyučovala, že abychom nebyli negramotní.   Asi abych úplně nezblbla, přihlásila jsem se do vodáckého kroužku, kde jsme  se pod rouškou pionýrských aktivit věnovali vázání uzlů, umění indiánského běhu, šifrovaným písmům, pobytu v přírodě a hlavně vodáckému umu. Učili jsme se na Vltavě plavit na pramicích, kde jsme měli klubovnu na smíchovské straně, na Císařské louce, na parníku. Měli jsme i námořnické uniformy, samozřejmě s pionýrským šátkem, ale jinak by to nešlo. V létě jsme pak na pramicích sjížděli řeky, naše parádní jízda byla na Slovensku řeka Hron. Byli jsme zcela odkázáni na život v přírodě, což nám jenom prospělo.Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

Ulice Na Pankráci, naproti škole, dříve knihy, dnes něco do bříška.

Před odpoledním vyučováním pro zkrácení času jsme s holkama hrály u výlohy knih takovou hru:

 Jedna vybrala ve výloze knihu a druhá jí měla do určitého času najít. Nebylo to tak jednoduché, protože výloha byla plná knih a zejména ty malé se špatně hledaly.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Něco málo z minulosti

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Malá chybička

(Mirek Toms, 10. 12. 2007 17:51)

Milá Naďo, nevěděl jsem kam to mám napsat, tak to píši sem. V tom Úvodu píšete, cituji:
Dnes 29.12.2007 jsem přidala do povídání... atd.
Jednak tedy toto datum ještě nenastalo a dvanak jsem nenašel to, co jste někam přidala do jakéhosi povídání...?